Listy regionů
25Čvn/140

KOLA SE TOČÍ DÁL

Delší dobu jsme se neozvali, ale žijem. Znáte to, když něco neuděláte hned... a tak musím vyřídit resty. Po jarní ceně Brna, kterou jsem zde minule popsal, se sezóna  Alpsko - Jadranského šampionátu silničních motocyklů rozjela naplno. A docela fofrem, který by i ČD se svým Pendolínem záviděly, neboť první zastávka byla až v italské Adrii u Benátek.

Okruh kratičký, uzoučký, vhodný tak leda pro zápolení Kačera Donalda s Barbínou, ale disponuje jednou nezvyklostí a to je zcela zastřešený paddock. Zprvu jsme to ocenili, neboť při našem nočním příjezdu Itálie neitálie, pršelo jak v na Suchým u rybníka. Jenže nevýhodu tohoto hangáru velikosti hl. nádraží v Práglu  jsme na vlastní uši poznali ráno při tůrování strojů prvních nedočkavců a pak každý večer a noc, kdy zase tůrovali zvukové aparatury rockoví nedočkavci. Prostě mela, jak v židovské škole.

A protože každý Ital od třinácti do pětadevadesáti je svým založením v podstatě kanec, začali se kolem naší blonďaté "patnáctky" rojit její pubertální vrstevníci,a bylo rázem po klidu. Z písíček se hulilo, fejsbůky se škvařily, mlsné jazyky visely z huby. Inu, puberta. Zvlášť jeden, kterého jsme si interně překřtili na  Porčelino Praselíny a který vypadal tak s bídou na dvanáct, nožky jak hůlky na škádlení opic, byl vytrvalý. Ovšem pravda je, že na domácí trati byl i sakramentsky rychlý. A to dokonce tak, že v sobotním závodě vyhrál a v nedělním dojel druhý. Romča na pro ni neznámé trati dojela šestá, jako první z neitalů, v neděli pak dokonce čtvrtá! Moc dobrý začátek sezóny, říkali jsme si...

Jenže, bohužel... člověk míní, osud mění. V neděli, 18. května, týden před druhým závodem na maďarské Pannonii nás postihla těžká ztráta. Náš tým opustil ve věku nedožitých osmašedesáti let pan  Otto Hilburger, bývalý motocyklový závodník, Romanin sponzor a mentor. I přesto, nebo spíše právě proto jsme se rozhodli pro start v Maďarsku a tam na jeho počest a uctění památky zorganizovali hromadnou fotografii našich i zahraničních jezdců, mechaniků, členů týmů a funkcionářů, kteří ho znali.

Ani samotný závod nám žádnou radost nepřinesl. Naopak. Romana sice měla velice dobré výsledy v treninku, do závodu startovala ze druhého fleku, poradila si i se svým "obdivovatelem" Porčelinem Praseliny, který byl na pro něj cizí trati ještě menší, než ve skutečnosti. Po startu doslova udělala závod, když po devět kol bojovala s poněkud podivným Maďarem Lackó jedoucím na Moriwaki, kterého nikdo před tímto závodem neznal. Vzájemně si i několikrát během jednoho kola vyměnili pozici, až přišlo poslední kolo. V něm asi po chybě řazení Romču motorka "nakopla" vpřed a ona si po prudkém pohybu a nárazu do vlastní kapoty zlomila kost v zápěstí pravé ruky. S námahou očima i patama ubrzdila motorku, položila ji do trávy a odpochodovala k sanitnímu vozu. Místo bodů a startu ve druhé jízdě následovala taky jízda. Ale do nemocnice v Sombathely,  rentgen, rovnání a sádrová dlaha. A bylo po ftákách. Ironií je, že toho Maďaróna nakonec diskvalifikovali pro porušení technických řádů. To vědět, nehonila se s ním a v klidu by byla třetí.

Další na programu byl Chorvatský Grobnik. Trať se slavnou minulostí, ležící pod horami nedaleko Rijeky, kde se v 90-tých letech jezdilo i o body do MS. Kdeže loňské sněhy jsou. V asfaltovém povrchu škvíry, že by tam zapadla krabička cigár,  boxová zeď bez plotu, ozobaná od racků jak perník, patnáct sprch, deset tureckých záhodů, drahý pivo za 17 kun /63 Kč, větr jak na vidrholcu, hotovo-dvacet! Jak může někdo říct, že na jihu Evropy je teplo. I prd, velebnosti! V Itálii zima jak v psincu, v Chorvatsku zima a větr jak v ruským filmu. Teda, abych byl spravedlivej. Dva dni tam bylo třicet, ale to tady ještě víc. No co, přijeli jsme závodit, né se smažit na pláži. A závodili jsme fest! Žádný Porčelino nás tady nerušilo, tak jsme zkoušeli, co Romčina ruka dva dny po sundání gipsu vydrží a jestli teda má cenu závodit. Mělo!

Na startu druhý místo v první řadě, které si udržela i po zhasnutí světel. Průjezd cílem prvního kola. První Gnani, Ital,bývalý účastník MS, živá legenda Alpe -Adria šampionátu, konstruktér, jezdící na vlastních strojích, kamarád... Průjezd cílem druhé rundy. První Romana, dlouho nic, pak zbytek pole. Gnani fuč! Co se stalo? Hajsoš jak když kopne kůň, let nahoru, pád dolů ze 2.5m, zlomená předloktí na obou pazourách, jeho fámulus Alberto s nám musá chodit i na záchod. Inu, nemají to ti mechoši někdy snadný.

My zatím na tribuně i u boxové zdi ani nedutáme, jen počítáme kola do cíle a modlíme se. ( I já, neznaboh!) Vyšlo to!!! Jsme poprvé první! Hurá na bednu, Česká hymna, šáňo, pivo, paráda!

Že  ale vždycky když je fajn, tak se něco pos... ! V noci ze soboty na nedělu přišla taková Bora, Jugo, nebo jak se ten větr sakra jmenuje, že nám to málem odneslo stan. Trvalo to i celou neděli, závody se odkládaly, čekalo se. Másto startu v 11:20 prý pojedeme až v 17:40. Jó, sliby se slibujou, blbý se radujou. Velký prd! V 17: 30, druhý závod bez náhrady zrušen. Hotovo, zameteno. Jdeme spát. V pondělí ráno odjíždíme a ještě stále fouká. Snad do 20. července, kdy se jede u nás v Mostě, přestane. I když, kdo ví? P.S. Nejvíc se tam těší Romana. Prej jí psal Porčelino, že  bude startovat...máme se na co těšit. Bude veselo.

Vladimír Jirůšek

Autor redakce

Komentáře (0) Trackbacky (0)

Zatím žádné komentáře.


Zanechejte komentář

Zatím žádné trackbacky