Listy regionů
11Úno/150

27. leden 2015 – 70. výročí osvobození vyhlazovacího tábora Osvětim

V pátek 23. ledna a v pondělí 26. ledna, jsme v rámci hodin dějepisu 9. ročníku, absolvovali s Mgr. Štěpánkovou dějepisný projekt, věnovaný 27. lednu. Nejdříve nám p. učitelka vysvětlila základní pojmy-holocaust, ghetto, pogrom, cestu k holocaustu a poté jsme získali základní informace k Osvětimi. Tady některé z nich jsou:

Osvětim-Auschwitz :

Osvětim byla největším vyhlazovacím táborem nacistického Německa. Nacisté zde zavraždili přes jeden milion lidí, 90% byli Židé. Byla založena na území polské vesničky Osvětim na rozkaz H. Himmlera v dubnu 1940. prvními vězni se stali polští političtí vězni. Osvětim měla tři části – Auschwitz I, který byl původním koncentračním táborem. Skládal se hlavně z administrativního centra, zemřelo zde 70 tisíc vězňů, převážně polští a sovětští zajatci. Auschwitz II Birkenau byl pojmenován podle nedaleké vesničky. byl to největší vyhlazovací tábor a zemřelo zde asi 960 000 vězňů. Monowitze, sloužil pro vězně, kteří měli pracovat v německé pobočce firmy IG Farbe

Zajímavosti:

Roku 1940 přijíždí do Osvětimi Němci a přejmenovávají ji na Auschwitz. Poté byli deportováni Židé z Osvětimi a vypálena jejich synagoga. 27. 4. vydal Himmler rozkaz, že se z Auschwitzu stane koncentrační tábor. Rudolf Höss se stal velitelem tábora. Tábor měl původně sloužit jen jako přestupní stanice do jiných táborů. Pak se ale objevila ložiska štěrkopísku a tábor se začal rozšiřovat. Postavilo se krematorium a vězení a nejobávanější budovou za celou dobu vyhlazovacího tábora byl blok č. 11. Himmler tedy vydal rozkazy na rozšíření tábora až o 2/3. To se zdálo skoro nemožné, protože tábor ležel mezi dvěma řekami Vislou a Solou a území pokrývala bažina. V roce 1941 Němci zaútočili na SSSR. Zajali asi 3 miliony lidí. Někteří byli posláni do Auschwitzu. Pracovali jako otroci pro štěrkárnu. Byli velmi krutě týráni. Podle nacistů byl Sovět podčlověk. Sovětští Židé také hodně trpěli – největšími nepřáteli – byli- Sověti, komunisté a ještě Židé. V létě 1941 se začalo pracovat na konečném řešení židovské otázky. V Auschwitzu se začal zkoušet Cyklon B, který se do té doby používal jako odvšivovací prostředek. V říjnu 1941 se plánovalo rozšíření tábora – začala se stavět Březinka.

Ubytování (kapacita) :

na jedné palandě mělo spát 9 lidí a jeden barák měl sloužit 550 lidem. Tak se našla kapacita pro 100 000 vězňů.

Vyhlazování:

Na jaře 1942 přijel první transport Židů. Slovensko zaplatilo 500 Marek za každého deportovaného Žida. První přijeli v dubnu, dopraveno jich bylo celkem 60 000. 29. 4. 1942 proběhlo 1. selekce Židů. Ti, kteří byli posláni do komor, byli zcela klidní, neboť netušili, co se s nimi bude dít. Později přijížděli transporty i z jiných měst, například z okupované Francie.

Statistiky:

Zemřelo zde: 1 300 000 lidí (90% Židé), zbytek byli: Sověti, političtí vězni, komunisté, Romové a další.

Druhou částí projektu bylo zhlédnutí filmu „ Sedm světel“ režisérky Olgy Sommerové.

Ve filmu předávají svoje vzpomínky ženy, které prošly koncentračními tábory. Jednu věc mají všechny společnou – jsou umělkyně, a jak většina říká, právě hudba a láska k ní jim pomohla přežít v tomto nelidském pekle. Židé byli pro nacisty prakticky zvířata a také jako ke zvířatům a možná i hůře se k nim chovali. Avšak nutno podotknout, že nejenom židé byli oběti Hitlerovy touhy po „čisté rase“. Oběti této genocidy byli i např. Romové nebo mentálně či tělesně postižení lidé. Celkově se počet židovských obětí odhaduje až na 6 miliónů. Tato informace může být ale zkreslená, protože nacisté spousty záznamů likvidovali. Tito lidé umírali nejenom v plynových komorách, kde podle odhadů nastávala smrt po zhruba 30-ti minutách, ale také na neustálý hlad a žízeň, při popravách a nemálo lidí bylo zavražděno také při lékařských experimentech. Právě kvůli posledně zmíněné věci se neblaze proslavil lékař Josef Mengele neboli „anděl smrti“, jak se mu přezdívalo. Prováděl například pokusy bez umrtvení. Na denním pořádku zde byly i sebevraždy lidí, kteří se rozhodli skoncovat své

utrpení skokem do elektrického oplocení. Jako zázrakem se však i některým podařilo uprchnout. Také při transportech do koncentračních táborů zemřel nespočet lidí. Ti byli naloženi do vlaků na dobytek a odvezeni do některého z koncentračních táborů. Na území Polska jich bylo šest. Poté probíhaly selekce. Až 90% celého transportu bylo odsouzeno na okamžitou smrt v plynové komoře. Většinou to byli staří a nemocní lidé a ženy s dětmi. Zbylí – ti kteří byli schopni vykonávat tvrdou práci, žili v nelidských podmínkách, museli bojovat s hladem, nemocemi, zimou a nacistickým terorem.

Svoji „pryčnu“ sdíleli minimálně s dvěma dalšími lidmi a oblečení, které po svém příjezdu dostali, je nemohlo v krutých zimách absolutně zahřát. Při nástupech, kterým se říkalo apely, museli stát všichni v pozoru. Někdy dvě hodiny, někdy deset hodin, někdy taky celou noc. Tohle zkrátka nemohl nikdo dlouhodobě vydržet. Když tedy jednotky sovětské armády 27. ledna 1945 dorazily do Osvětimi, nestačily se divit. V táboře, který považovaly za pracovní, nalezly přes sedm tisíc přeživších. Většina

jich však byla doslova na kost hubená, s nepřítomným výrazem v obličeji, poznamenána hrůzami, které v koncentračním táboru prožili. I když přežili a mysleli si, že mají největší hrůzy za sebou, další je teprve ještě čekaly. Některé čekalo zjištění, že přišli o celou rodinu nebo o její podstatnou část. Přišli zkrátka o všechno. Nacisté jim vzali majetek, svobodu, domov a nakonec i důstojnost. Po skončení války byli samozřejmě příslušníci SS stíháni. Velice paradoxní ale je, že sami se ke svým

činům nedokázali postavit „jako muži“. Počínaje jedním z iniciátorů „konečného řešení židovské otázky“ Adolfem Hitlerem, který spáchal sebevraždu rozkousnutím kyanidové kapsle. Dále pak obávaná strážkyně pověstná svou krutostí Ilse Kochová, která si pořizovala stínítka na lampy z potetované lidské kůže. Byla odsouzena na doživotí, ale svůj trest „ukončila“ sebevraždou. Anebo například Rudolf Hess. Ten jako jeden z mála za svoje činy pykal. Byl odsouzen na doživotí. Ve vězení byl až do svých devadesáti tří let, kdy nakonec také spáchal sebevraždu. Zvláštním případem

je již zmíněný „lékař“ z Osvětimi Josef Mengele. Ten spravedlnosti unikal celý život. Žil v Brazílii, kde zemřel na křeč, kterou dostal při plavání.

Čím mě dokument překvapil?

Překvapil mě především tím, že se tolik lidí ztotožnilo s myšlenkou úplného vyhlazení různých náboženských a etnických skupin a ponechání pouze „čisté rasy“. Myslím si, že jsem docela liberální, a tak se domnívám, že každý, ať už je to křesťan, judaista, ateista, Rom, běloch atd. má právo na život. Nemůžeme přece odsuzovat lidi za jejich náboženství nebo barvu pleti. Rozhodující jsou jejich činy. Za to je můžeme soudit. Ať už na to má názor každý jaký chce, zvěrstva, která se odehrávala v koncentračních a vyhlazovacích táborech, nemůžou a nesmí mít svoje podpůrce v dnešním světě a je nesmírně důležité vědět co nejvíc, aby nebylo možné jejich opakování.

Vlastní zhodnocení dokumentu:

Dokument je rozhodně velmi zajímavým zpracováním osudů šesti židovských žen, které buď prošly koncentračními tábory, nebo bojovaly proti nacistům a zasadily se za skončení druhé světové války. Ostatně, kdo by o hrůzách války mohl vyprávět lépe, než lidé, kteří ji osobně prožili. Jejich vyprávění bylo velmi zajímavé, strhující a emotivní. Budily ve mně dojem, že jsou jaksi smířené se smrtí, protože ve vyhlazovacích táborech jí zažily víc než dost. Jak sama jedna pamětnice podotkla,

když odklízela mrtvá těla, po nějakém čase už jí ani nepřišlo, že odklízí mrtvá těla, bylo to prý jako „skácené stromy v lese“. Zaujala mě jedna věta od nejstarší z pamětnic Alice Herz-Sommerové, která zazní na konci dokumentu: „Život je nádherný“.

Obdivuji, jak někdo, kdo prošel nacistickou genocidou, žil permanentně ve strachu, o hladu a v zimě, neztratil touhu žít a i ve svých 105-ti letech si stále uvědomuje, že život je vlastně nádherný.

Žáci 9. ročníku ZŠ Jedovnice:

Tereza Haasová, Vojtěch Sotolář, Marek Kala

Autor redakce

Komentáře (0) Trackbacky (0)

Zatím žádné komentáře.


Zanechejte komentář

Zatím žádné trackbacky