Listy regionů
24Dub/150

Naše paní Miroslava Němcová: v kraji Františka Halase

Paní Němcová, setkáváme se na půdě knihovny, navíc na konci „Měsíce čtenářů“. Jakou knížku máte právě rozečtenou Vy?

Teď jsme malovali, takže jsem musela uklízet a přerovnávat knihovnu. A přerovnávat velikou knihovnu, to je pro mě na jedné straně radost, ale na druhou stranu mi to trvá neskutečně dlouho. Vezmu do ruky knížku, kterou jsem tam měla dlouho pěkně zařazenou, na chvilku si k ní sednu a až pak zase jdu ukázněně pokračovat v úklidu. Takto jsem v naší knihovně našla Bengta Danielssona – Gauguin na Tahiti a Markézách. Vzpomněla jsem si, že jsem to četla kdysi hodně dávno, takže jsem si ji teď přečetla znovu. Když jsme byli před měsícem týden na horách, tak jsem tam četla publikaci Igora Lukeše Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945–1948. A musím říct, že to bylo pro mě v mnohém objevné, protože některé skutečnosti jsem neznala.

 Jaké knížky kupujete vnoučatům?

Řekla bych, že v tomto ohledu jsem úplně klasická babička. Já mám teď už patnáctiletého vnuka Matyáše a desetiletou vnučku Annu Sáru. Oba dva naštěstí mají rádi knihy a čtou. Kupuji jim knihy, které považuji za kvalitní českou a světovou literaturu. Když byli malí, začínali jsme pohádkami. Přestože jsme doma ještě po rodičích a po mně měli krásné pohádky, tak jsem samozřejmě neodolala nově ilustrovaným klasickým pohádkám Erbenovým nebo Boženě Němcové. Je to vždycky pokušení: vy tu knihu můžete mít doma, ale najednou přijde úžasný nový výtvarný doprovod, kterému nemůžete odolat. Pak jsme šli přes dobrodružné knížky. V mém dětství byl pro mě tou dobrodružnou literaturou Tom Sawyer, pro Matyáše už to byl Harry Potter.

Mluvíte zejména o klasické české literatuře. Píše se ale kvalitní česká literatura pro děti i v současnosti?

Řekla bych, že je v této oblasti spíše pohyb směrem k encyklopedickým, vzdělávacím dílům. Vycházejí například Dějiny udatného českého národa s úžasným, vtipným a mimořádně kvalitním výtvarným doprovodem Lucie Seifertové. Nevidím tedy podcenění dítěte jako čtenáře. U patnáctiletého čtenáře mám ale dojem, že nastupuje úplně rovnocenná schopnost číst literaturu pro dospělé. Patnáctiletý hoch nebo dívka může sdílet radost z literatury se svými rodiči a číst úplně stejné knihy. Platí také, že když čtete nějakou knihu v různém období svého života, tak si vypíšete, co vás oslovilo třeba při první četbě. Podruhé zjistíte, že to sice je zajímavé, ale podstatu vidíte zcela někde jinde. A když se ke knížce vrátíte potřetí, tak tam naleznete ještě něco, co jste před těma pětadvaceti roky neviděla. V tom je literatura mimořádně přínosná.

Vy jste si koneckonců otevřela vlastní knihkupectví hned v roce 1992. Šla byste do toho dnes znovu?

Já bych do toho určitě šla znovu. Myslím, že pokud se člověk může postavit na vlastní nohy, ukázat, co v něm je, jít za tím snem, za svým cílem, za něčím, co jej láká - tak to udělat musí. Protože má pro to možná jediný správný okamžik v životě. Pokud ho nevyužije, tak už by tu velikou výzvu, velikou šanci, propásl. A to bych určitě nechtěla.

Přesto dnes stále více absolventů chce jít pracovat do státního sektoru a nemá zájem pustit se do podnikání.

Z tohoto jediného úkazu lze vyčíst, že býti živnostníkem je mimořádně obtížné. Nemůžete skončit úderem páté hodiny. Pracujete po večerech, obětujete tomu víkendy, léto, svátky. A zároveň se chcete věnovat rodině, nezanedbávat rodiče, mít okruh přátel, které jste měla dosud. A to všechno dáváte na misku vah ve chvíli, kdy se rozhodujete. Ono řemeslo sice tak dobře ohodnocené není, ale je skutečně zlatým dnem pro společnost. Živnostníci totiž po společnosti nic nechtějí. Chtějí jenom, aby měli šanci dělat to, co umějí, to, co chtějí. Chtějí, aby jim někdo zbytečně neházel klacky pod nohy, aby neseděli dvě hodiny denně nad různými výkazy a hlášeními. Protože ty dvě hodiny mohou něco užitečného dělat. Pokud budu moci dvě hodiny vydělávat a ne sedět nad papíry, tak mohu třeba i někoho zaměstnat. Kdyby nad podnikáním společnost začala přemýšlet z tohoto úhlu, tak by si musela všech, kdo se do toho pustí, hodně považovat.

Po celých sedmnáct let jste nejvýraznější dámou veřejného života. Novináři o vás často píší jako o „české Thatcherové“ nebo vás označují za „Klause v sukních“. Co z toho vám vyhovuje lépe?

Mně nejvíce vyhovuje „Miroslava Němcová“!

A s baronkou Thatcherovou jste se někdy setkala? Ovlivnila vás?

Nesetkaly jsme se osobně. Velmi podrobně a důsledně jsem ale četla její knihy, protože to pro mě svým způsobem byla i učebnice. Popisuje politiku jako řemeslo v tom nejlepším slova smyslu: jak je nutné nalézat kompromis uvnitř vlastní strany, jak člověk musí umět nalézt téma a jak toto téma vysvětlit veřejnosti nebo jaké zázemí si má vytvořit. V tomto ohledu pro mě byly mimořádně inspirativní.

Valja Stýblová v knize Zlaté rybky popisuje úkoly, kterým čelí žena ve vedoucím postavení: „Snažte se vypadat jako stoprocentní žena, chovejte se jako dáma, myslete jako muž a dřete jako kůň, pak je úspěch zaručen.“ Musí žena skutečně splňovat všechny tyto charakteristiky, aby byla úspěšná?

Nemyslím si, že ženy mají snadnější působení v těch nejvyšších patrech politiky, byznysu nebo i samosprávy. Pořád je to docela složité. Myslím, že to souvisí s tím, že se opravdu obtížně propojuje osobní rovina s rovinou pracovní, kariérní, politickou. A od toho plyne to „dřít jako kůň“, protože jestliže jste žena a nechcete opustit jednak to, co Vás láká, tedy věnovat se v mém případě politice, ale na druhé straně to, co je smyslem vašeho života – a to je rodina – tak musíte do času 24 hodin denně dostat obojí. Pokud možno rovnoměrně. Pak je tady ještě takový povrchní důraz, který na pány kladen není: na ženy se hledí tak, že ony přece mají vypadat a vystupovat pěkně. Na to, abyste za všech okolností byla připravená a dobře oblečená, jsou nároky opravdu větší.

S kvótami ale nesouhlasíte.

Kvóty řešením nejsou. Řešením je pozvolný emancipační proces společnosti samotné. Musí být například běžnější, že si žena, která se chce věnovat své profesi, může dovolit zaplatit všechen servis kolem domácnosti. Aby, když přijde domů, skutečně měla čas na partnera a děti. To je zrání společnosti, ke kterému se už dostáváme. Kvóta je prostě umělý model, který podle mě vůbec nic dobrého nepřinese.

Můžete si jako žena dovolit říkat své názory se stejnou razancí a důrazem jako vaši kolegové?

Řekla bych, že tlak na to, aby ženy zůstávaly v jemnější podobě, existuje. Není jim tolerována nějaká ostrost názoru. Tím samozřejmě vůbec nemyslím vulgarity. Mám na mysli jen pouhé obnažení názoru, který máte, a sdělení té syrové věty. Což je u pánů bráno jako správné, bojovné gesto. Pak to je muž, který se nebojí říct svůj názor a jde s ním na trh. U nás však okamžitě nabíhají řeči o pavlači a hysterii a podobně. Já to ale moc vážně neberu. Nevšímám si toho. Když už jsem proti kvótám, tak musím sama na sebe vztahovat stejná pravidla a stejné povinnosti, jako mají v politice muži. Jsem zvolená lidmi, kteří očekávají, že názory, pro které si mě vybrali, budu umět hájit, a že je budu umět říkat i s nutnou mírou odvahy. Dobře víte, že si skupinu oponentů vytváříte vždy, když řeknete ostře formulovaný názor, kterým nekličkujete. Ta skupina oponentů může být velmi hlasitá, takže vám to může být velmi nepříjemné. Vždycky proto máte dvě možnosti. Buď můžete jít pohodlnější cestou: schovat se a svůj názor neříkat. Anebo jdete cestou, o které si já myslím, že je správná. Tedy že politik je zvolen, aby svůj názor zastával, a aby dával najevo svým voličům, že se za ně bere.

Paní Němcová, děkuji Vám za rozhovor a přeji Vám mnoho úspěchů ve Vaší práci.

Hana Lipovská

Autor redakce

Komentáře (0) Trackbacky (0)

Zatím žádné komentáře.


Zanechejte komentář

Zatím žádné trackbacky